Mýtus č. 1: Podle zákona si mohu legálně vytvořit kopii zakoupené hry.

Autorské zákony v České republice (č. 121/2000 Sb.) i na Slovensku (č. 383/1997) počítají s tím, že oprávněný uživatel (tzn. ten, který dané dílo získal legálním způsobem) si může pro svou potřebu vytvořit záložní kopii uměleckého díla. Výše uvedený příklad má ale v případě českého práva jeden zásadní zádrhel – v případě softwaru, tedy i her, to není s vytvořením záložní kopie tak jednoduché. Není-li totiž v licenční smlouvě stanoveno jinak, není jakékoliv kopírování programu povoleno. Jedinou výjimku tvoří případ, kdy je zkopírování hry nutné k jejímu používání – to v překladu z právnické mluvy znamená, že hru můžete zkopírovat nainstalováním na harddisk, ale už nikoliv prostým zkopírováním obsahu DVD. V případě videoher tedy neplatí onen okřídlený mýtus o záložních kopiích – zákon v jejich případě tuto možnost zapovídá.

Mýtus č. 2: V ČR i SR je zakázáno další kopírování softwaru (tedy i her). Já si ho ale jen stahuji z internetu, třeba pomocí torrent souborů. Nikomu nic nenabízím, takže zákon neporušuji.

Případ popsaný stručně v tomto tématu je typickou ukázkou hojně rozšířeného mýtu, který se může krutě vymstít. Důvody jsou technické. Stahování souborů pomocí torrent balíčků nebo dalších takzvaných peer-to-peer sítí je založeno na tom, že již v okamžiku stahování probíhá zároveň i nabízení souboru nebo jeho části ostatním uživatelům. V praxi tedy hru ke stažení nabízíte ostatním ještě dříve, než se vám ji podaří z internetu stáhnout – a tím porušujete zákon.

Mýtus č. 3: Hry jsou příliš drahé a dnes už skoro nevycházejí hratelné demoverze. Hru si tedy mohu nejprve stáhnout a až poté koupit (pokud se mi bude líbit).

Se zákony nemá tento mýtus nic společného, nicméně snaží se nějak logicky ospravedlnit potřebu kopírování her. Co se týče ceny her, ty v posledních letech již několikrát klesly, především co se týče titulů pro PC. Konzolové hry jsou sice dražší, ale poměr i cenová hladina stanovená pro český a slovenský trh je srovnatelná s většinou zemí Evropské unie. Ohledně hratelných demoverzí, zde je situace mnohem lepší na herních konzolích, kde vychází zdarma celá řada hratelných ukázek z čerstvých her. Je tedy možné si snadno hru vyzkoušet ještě předtím, než pro ni vyrazíte do obchodu. Na PC je situace poněkud složitější, ale i zde je možné o hře získat dostatek informací předtím, než si ji koupíte. V řadě obchodů s hrami vás navíc vyzkoušet si některé hry na vlastní kůži.

Mýtus č. 4: Do své konzole si můžu namontovat mod-čip. Je v mém vlastnictví, takže si s ní můžu dělat, co chci. Navíc mi nikdo nemůže dokázat, že mod-chip využívám k hraní zpirátěných her.

Konzole je sice ve vašem vlastnictví, zásahy do jejího hardwaru prováděné se snahou omezit nebo obejít výrobcem nastavená protipirátská opatření, jsou ovšem zákonem zakázány. Přesnou formulaci najdete v §43 autorského zákona (č. 121/2000 Sb.). Vedle toho je třeba uvědomit si rizika, která tyto neoficiální úpravy hardwaru konzolí přinášejí. V prvé řadě jde o nezvratné porušení záručních podmínek. Dnešní konzole jsou komplexní a složitá zařízení, která není snadné opravit. Pokud v záruční době porušíte ochrannou plombu a nainstalujete do konzole modifikační čip, přístroj vám v případě poruchy nebude v žádném případě opraven nebo vyměněn. V některých případech může rovněž instalace mod-čipu omezit funkčnost konzole v online provozu, který jsou výrobci schopni na dálku zablokovat.

Mýtus č. 5: Rád bych podpořil tvůrce her, ale herní distributoři a prodejci mají z ceny hry tak velké procento, že k vývojářům se prakticky nic nedostane. To už je lepší si hru stáhnout z internetu.

Předem – nikdy není lepší si hru stáhnout z internetu. Co se týče procentních podílů pro samotné vývojáře, přesná čísla nejsou odtajňována a rovněž se liší u každé hry. Kromě základních platů mají navíc právě i podíly z prodaných kusů, což je přesně číslo, které můžete ovlivnit každou koupí dané hry.

Mýtus č. 6: Protipirátské ochrany jsou moc agresivní a otravné, dokonce jsem slyšel, že někomu dokonce zničila originálka DVD mechaniku. Pirátské verze jsou naproti tomu pohodlnější a s ničím hráče neobtěžují.

Protipirátské ochrany integrované přímo do her jsou bohužel nezbytnou součástí boje herních firem proti nelegálnímu kopírování her. Naprostá většina společností se snaží, aby jimi používané ochrany platící zákazníky obtěžovaly co nejméně, ovšem je pravdou, že ne vždy se tato snaha daří naplnit. Takové případy nepovedných ochran jsou ale naprostou výjimkou a házejí špatné světlo i na klasická opatření proti kopírování, která jsou nejpoužívanější a normální hráč o nich ani neví. V této souvislosti je třeba také zdůraznit, že pirátské verze jsou pro váš počítač neporovnatelně nebezpečnější než jakákoliv protipirátská ochrana. Stránky s těmito nelegálními zdroji, případně i samotné stažené hry, totiž velmi často obsahují trojské koně nebo viry, které mohou vážně poškodit váš počítač. Snahou „ušetřit“ si tak můžete přivodit třeba ztrátu dat nebo se zasloužit o zneužití vašeho počítače hackery.

Mýtus č. 7: V mém okolí není nikdo, kdo by si kupoval hry. Pirátství je prostě normální, dělají to všichni a nikdo to netrestá a nesleduje.

Ano, pirátství je rozšířené, ale to rozhodně neznamená, že bychom si na něj měli zvyknout. Navíc rozhodně není pravda, že se sledováním a postihováním pirátské scény nikdo nezabývá. Jsou zde organizace jako BSA nebo Česká protipirátská unie a svou práci odvádí samozřejmě i Policie České a Slovenské republiky. Mnoho pirátů tak již skončilo ve vazbě a důležitou součástí tohoto boje je i monitorování stránek s nelegálním softwarem a omezování jejich činnosti. Akce se soustředí samozřejmě především na piráty, kteří software po internetu přímo šíří a vydělávají na tom, i zde ale platí pravidlo „padni komu padni“ a beztrestností si tedy nemůže být jistý ani příležitostný „zálohovač“. Více o možných trestech za softwarové pirátství se dozvíte na této stránce.

Mýtus č. 8: Toužím po hře, kterou však žádná z českých firem nedistribuuje. Co mi zbývá jiného, než si stáhnout pirátskou kopii.

Naprostá většina zajímavých her je v českých a slovenských obchodech k dispozici. Vždy navíc s lokalizovaným manuálem a nezřídka i v kompletních otitulkovaných verzích. Pokud ji nenajdete v nejbližším specializovaném obchodě, určitě prohledejte i internetové obchody, které mají často rozšířený výběr a jsou ochotny vyřizovat i speciální objednávky. Tímto způsobem byste neměli mít problém sehnat prakticky jakýkoliv titul. Další možností je v případě skutečně speciálních titulů využití služeb zahraničních obchodů nebo velkých aukčních webů. Argument pro nevyhnutelnost piráství je tedy i v tomto případě lichý.

Mýtus č. 9: Koupil jsem přes internet v aukci hru, ale přišla vypálená na DVD bez potisku a nemohu ji na svém PC/konzoli rozjet. Nevyznám se v tom, prodejce tvrdil, že jde o originálku. A teď je ze mě pirát.

I takové věci se stávají a nakupování her přes neoficiální kanály nebo z druhé ruky přes internet s sebou může nést podobná rizika. Z hlediska zákona je podvedený hráč v tomto případě hlavně oběť podvodu a nikoliv pirát. Samozřejmě ale za předpokladu, že budete situaci řešit. Máte doma pirátskou kopii hry a jediným správným krokem v takovém případě je nahlášení podvodníka, který vám hru prodal, příslušným úřadům. Obrátit se můžete přímo na policii, případně lze využít i kontaktů organizace BSA a jí podobných sdružení.

Mýtus č. 10: Koupil jsem si originální verzi hry a od této chvíle se tedy jedná o můj majetek, s nímž mohu nakládat, jak se mi zlíbí.

Tento mýtus souvisí se všemi předcházejícími a je zároveň jejich základem. Stejně jako v předchozích případech jde ale o omyl. Koupí hry si kupujete především licenci k jejímu používání. Právě na znění této licence záleží a vaše možnosti zácházení s hrou jsou touto licencí jasně stanoveny.